Někteří to nezažili... a vidíte, já ano! Zrovna dneska...
Od rána pršelo a pršelo. Vzhledem k tomu, že mše je u nás v sobotu v 9:00, musela jsem vstávat dost brzy, kvůli dešti jsem pospíchala, abych stihla jediný autobus, kterým bych mohla jet... to jsem zvládla.
Následuje nervozní přešlapování u silnice kousek od kostela. Všichni mívají ručitele z řád svého okolí... já měla sestřičku salesiánku. Měly přijet z Prahy dvě. A přijely. Ta má sestřička mě přehlédla, ale druhá sestřička si mě naštěstí všimla.
A už je tu setkání s panem farářem. Jsem jako na trní, a že je polák, rozumím mu hůř, než jindy. Ale slova můžu číst z knihy, jsem ráda. Odcházíme do zadní části kostela. Sestřička o čemsi přemýšlí... já zmateně zjišťuji, že v kostele je nějak podivně málo lidí. Asi se jim tam nechtělo kvůli dešti. Obsazení bych spočítala na prstech obou rukou.
Přichází ten slavný okamžik. Klepou se mi kolena, sestřička se zdá být pobavená, pan farář značně nesvůj. Všechno v pořádku, oddechuji si. Nikoliv na dlouho, během mše mne začala bolet kyčel. Sedání a klekání je utrpení. Místo nového zákona, který již mám, dostávám Youcat. Ten už sice také mám, ale toto vydání je takové hezčí. A od sestřiček taky dostávám Youcat, ten modlitební. Mám radost, klidně bych si i poskočila, kdyby všude nebylo mokro.
Sestřičky jsou zlaté a zvou mne na dortík do cukrárny. Hodnou chvíli si ještě povídáme, ale mne čeká vystoupení a ony musí zpět do Prahy, neboť večer se účastní dalšího přijetí. Vyšlo mi to opravdu hezky...
S odstupem několika hodin začínám být celá naměkko. Mít po ruce sestřičky, obejmu je a radostí bych jim zmáčela oblečení. Smůla, tak třeba jindy...
Procházím staré emaily a nacházím ten první, který jsem do Prahy psala. Je to přesně rok a pět dní...
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.