Sedím na mši a dívám se na sochu Dona Boska. Už jsem na mši byla ráno, a tak ji tolik nevnímám. Navíc je v italštině, takže si dovolím ztratit se v myšlenkách. Vzpomínám na poslední dny a týdny.
Dvakrát jsem se stěhovala, naposledy asi před třemi týdny. Od září jsem se měla připravovat na křest, ale kvůli stěhování mám smůlu. Kvůli aktivitám nemám čas na společnou přípravu, a tak s "mou" sestřičkou sháníme někoho, kdo se mi bude věnovat individuálně. Bohužel se moc nedaří...
Je úterý, vlastně jsem vůbec neměla být doma, ale Pán to tak chtěl. Vcházím do kostela. Zvykla jsem si jezdit do Kobylis, kde bylo plno lidí. Tady je jich sotva deset a všechny můžu již od pohledu označit za důchodce. Mše měla už začít, ale farář nikde. Po pár minutách vletí do kostela postarší pán a omlouvá se, že nestíhá. Začíná mše a pan farář drmolí tak, že se zdá, jakoby chtěl úvodní část přeskočit. Získal si mne a já vím, že do tohoto kostela budu chodit ráda. Zapomenu i na svou nervozitu a po mši se jdu zeptat, zda by mne nepřipravoval na křest. A ejhle, v lednu se mám připomenout a vrhnem se na to.
Pondělí o týden později, stojím v kapli a dívám se, jak se plní lidmi. U salesiánek se slaví slavnost Panny Marie Neposkvrněné. Zažívám ten opojný pocit vědomí, že tady mám být. Po mši se připojím ke "své" sestřičce a hned jí všechno radostně vyklopím. Pomalu se ani nenadechnu, jakou mám radost, že má příprava již brzy začne.
Čtvrtek. Tentokrát je dějištěm hodina psychologie. Úkol: nakreslete mi svou duši. Dívám se na papír a na pastelky, nakonec se zaměřím na to, co je mým životem. Červená pro lásku, fialová pro duchovno, modrá pro nebe, žlutá pro děti, zelená vyjadřuje, že společnost nezkažených dětí je očisťující a pro mě nebem.
Hledím na displej mého mobilu. Objeví se několik SMS a já je otevřu. Píšu si s několika muži, ale už vím, že ani jeden z nich není pro mne. I s těmi minulými jsem jen kamarádka. Ten můj je totiž v nebi a já vím, že jednou budu salesiánkou.
Pomalu se v myšlenkách dostávám do současnosti. A chytám se té poslední. Být salesiánkou. Vzpomínám, kdy jsem začala přemýšlet o tom, že k salesiánkám vstoupím a vlastně to vím v tu chvíli, kdy na to pomyslím. Ta slova jsou již v mém prvním mailu, který jsem psala salesiánkám do Prahy. Poslední dobou toho bylo tak moc, že jsem tuto myšlenku odsunula do pozadí. Teď se ozve hlasité rup a křup a cosi v mé mysli zapadne na své místo.
... k salesiánkám.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.