Včera jsem stála na nábřeží a bavila se se svým dlouholetým kamarádem. Po chvíli ticha mi položil otázku, jak jsem poznala, že mne bůh volá, a že mám napsat zrovna salesiánkám. Na chvíli jsem se zamyslela, jak mu to říct.
"Pamatuješ, jak to bylo s tvou přítelkyní?" Položila jsem mu otázku já. Mlčel, jen kývl, pochopil.
Já byla u toho, když se s ní seznamoval. Nejdříve na ní hodně myslel, pak o ní hodně mluvil a začal chodit na její vystoupení. Pak ji začal doprovazet, náhodně se potkávali, až s ní jednou začal chodit.
" A přesně tak to bylo se mnou. Nejdříve jsem na něj myslela, pak jsem začala chodit do kostela. A salesiánky, ty jsou jeho rodina. Ta, kterou mi ukázal, že mám poznat." Zamyslel se, dlouho jsme pozorovali vodu, než znovu promluvil.
"Mluvíš o nich, pořád za nima chodíš, chceš být jednou z nich." Oznámil mi, ale pohlédl na mě tázavě.
"Máš rád svou mamku a sestru? Když odjíždíš, stýská se ti po nich? Vracíš se k nim rád?" Jenom přikyvoval. "A u mne je to stejné. Vždycky lituju, že u nich nemůžu zůstat déle." Přikývl. I tohle pochopil...
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.