Dostat druhou šanci

Druhou šanci jsem dostala naposledy včera. Bylo to moje druhé přijímání do katechumenátu.

Jak se to stalo, že jsem šla dvakrát, vám popisovat už nebudu. Vše je popsáno v mém článku Kruh se uzavře...

Ráda bych však popsala, jaké to bylo. Musím říct, že to bylo krásné.

Sluníčko svítilo a já mířila do katedrály sv. Víta. Těšila jsem se, nervozitu jsem nechala před rokem v jiném kostele. V tramvaji mne oslovil mladý muž, zda taky mířím do Víta a jestli jsem ručitelka. S úsměvem jsem mu oznámila, že já rozhodně neručím, že jsem ta, která ručitelku potřebuje. Protože jsme šli oba brzo, povídali jsme si o mnoha věcech. O jeho cestě, křest přijal v dubnu, o škole a tak. Musím říct, že to bylo milé setkání a je mi líto, že jsme se jaksi nestihli představit.

Když jsem se dočkala sestřičky, šly jsme do katedrály. Najít v ní zbylé katechumeny z mé farnosti? Nemožné, bylo jich tam totiž strašně moc. S jedním jsme se potkali, když jsme si šli sednout, se zbytkem, když jsme si šli pro nový zákon. Dokonce se pak objevila má spolužačka a kamarádka v jednom.

Poté jsme šli se všemi ještě na malé občerstvení ke kardinálovi Beranovi a rozešli se. Já jsem si i tentokrát kromě písma odnášela dáreček od salesiánek. Krásný obrázek Ježíše z dílny trapistek.

Chtěla bych říct, že s odstupem času jsem naměkko, stejně jako minulý rok... ale nejsem. Na druhou stranu se však tentokrát cítím být katechumenkou. 

Nedá se popsat, jaké mám pocity, když oba obřady srovnávám. Poprvé pršelo, lidé v podstatě žádní, znala jsem pouze sestřičky. I obřad byl takový urychlený. Oproti tomu sluníčko, hromada lidí, několik známých a délku obřadu jsem cítila hlavně v nohách. Přesto věřím, že na první obřad nezapomenu. Hlavně proto, že díky srovnávání můžu pocítit, jaké to je dostat druhou šanci. A jsem Bohu velmi vděčná, že jsem tuto druhou šanci dostala.